Starověký Řím a římská republika - od Romula po Caesara

Starověký Řím a římská republika - od Romula po Caesara

Zrození a expanze Řím jsou jedním z nejdůležitějších prvků starověku. The Starověký Řím přemohl celý středomořský svět, asimiloval a podmanil si dříve triumfální civilizace jako Řecko nebo Kartágo. Ale tato expanze římského města se zdá být velmi nepravděpodobná v 5. století před naším letopočtem. Například, když září klasické Řecko. Toto dlouhé a bouřlivé období má své kořeny v mytologii, od Romula po Maria (8. století př. N. L. - 2. století př. N. L.), Včetně souboje mezi Hannibalem Barcou a Scipiem l. „Afričan a vidí posloupnost královské rodiny, nejprve mýtickou, poté etruskou s Tarquiny, než uvidí narození slavného Římská republika a jeho slavný Senát.

Starověký Řím a jeho králové

Když Řekové zahájí skutečnou diasporu ve středomořské pánvi, tradice opraví zrození malého města v římském Laziu, jehož první král Romulus patří k legendě. Vznik tohoto italského města se skutečně odehrává v dobách, které unikají historii, která je stále neznámým literárním žánrem. Podle mytologie tedy Romulus a ti, kterým říkáme legendární králové, uspějí v čele Říma, přičemž každá odpovídá symbolickým funkcím, které teoretizuje Georges Dumézil v tom, čemu říkáme indoevropská trifunkčnost: Romulus a Numa představují dualistickým způsobem tradiční královskou hodnost s výkonnou mocí na jedné straně a náboženskou funkcí (kterou indoevropští králové plní ve straně), Tullus Hostilius symbolizuje bojovou sílu a nakonec Ancus Martiusova ekonomická výroba a sociální věci. Vedle této tradice se k nám starověká minulost Říma dostává prostřednictvím archeologie, která kompenzuje absenci textů.

Objev děr v zemi vytvořených pro umístění pólů naznačuje biotop od data blízkého tomu, které se přenáší legendou, a také nám naznačuje pravděpodobnou agro-pastorační aktivitu, zcela v souladu se životem popsaným Titusem Live o Romulus. Historicky je přítomnost Etrusků, velmi úžasné a poněkud tajemné civilizace ve svém původu, doložena již v 7. století před naším letopočtem. AD, poté začíná etruská královská hodnost v Římě od 6. století Tarquinem starším, Serviusem Tulliem a Tarquinem Superbem.

Pokud není zcela jasně doloženo, co se týká historické pravdivosti těchto králů, je každopádně jisté, že k tomuto datu je Řím etruským městem, které v kontaktu s touto civilizací poté vyvine urbanismus symbolizovaný serviánskou zdí. (nebo zeď Servius Tullius), nemluvě o celé sadě více či méně běžných spotřebních výrobků, jako je typicky etruská keramika. Právě pod nadvládou etruského krále Tarquina Superb byl na Kapitolu postaven kult božské triády Jupiter, Juno a Minerva. Řím je pak mocné město, které dominuje Laziu prostřednictvím latinské ligy, která se kolem něj formovala.

Založení římské republiky

V římských dějinách pak nastává zásadní událost; sesazení Tarquina Superb v roce 509 př. na popud L. Iunia Bruta a nastolení nového režimu Republika. O datu se široce diskutovalo, protože Athény zároveň vyhnaly Pisistratidy (tyrany; forma osobní a populistické vlády). Velký římský historik Pierre Grimal mu však připisuje uznání, protože tato skutečnost se pro současníky musela zdát zarážející.

V každém případě je tento konec 6. století a začátek 5. století poznamenán jasným poklesem etruské moci v regionu. Řím, osvobozený od etruské nadvlády, zjevně zažil určité oslabení i výrazné zpomalení helénských uměleckých vlivů. Nový zavedený režim je založen především na dvouhlavé výkonné moci, odrážející mezi Římany výrazné znechucení moci jednoho muže. Dva praetors proto řídit město ročně, brzy nahrazený konzuly. Náboženská funkce tradiční královské rodiny, jejíž původ jsme zmínili, pokračuje a této roli je svěřen jeden ze soudců.

Zbytek provozu města zůstává nezměněn; Patricijci berou do rukou záležitosti aristokratického shromáždění Senátu tím, že se spoléhají na komitát Curiat a Centuriate. Tarquin však nepřipouští porážku a se spojenci, jako jsou obyvatelé Veies a etruský král Porsenna, se vrací v platnosti, ale poblíž Aricie je poražen. Od roku 501 př. je to Latinská liga, která se chopí zbraní proti Římu a tlačí Římany, aby se poprvé spoléhali na diktátora, kterému pomáhal velitel milice; tato svrchovaná moc proto zůstává temperovaná. Vítězství je podle legendy vyhráno u jezera Régille díky Dioscuri (děti Jupitera).

Starověký Řím, rozdělená společnost

Tehdy začíná konflikt úplně jiného typu; konfrontace mezi patricijci a plebejci. Ten druhý, vyděděný během změny režimu, která proběhla téměř výlučně ve prospěch prvního, chvíli uvažoval o odtržení, což ukazuje, jak hluboká by mohla být odchylka. Distribuce občanů v nových územních kmenech, které nahrazují staré etnické, však vede k plebejskému shromáždění, které aristokraté neuznávají, ale které se nakonec nakonec prosadí.

Současná organizace komitia zároveň upřednostňuje vedle šlechtické kavalérie vzhled těžké pěchoty související s několikaletým zpožděním řecké hoplitské reformy. Krize, která se otevírá kolem roku 451 - 450 před naším letopočtem. vede k vypracování slavného Zákona tabulek XII, který zákon sekularizoval a de facto omezil kněžskou autoritu patricijských pontivů. Ve snaze o toto hnutí získali plebs občanská práva (obchod, manželství). Již v roce 471 se Plebe obdařil nedotknutelnými tribunami, které svým právem veta vyvažovaly moc Senátu a hlavních šlechtických soudců. V roce 440 př. J. - C., konflikt vyústí v rovnost mezi patricii a plebejci (lex Carnuleia).

Počátky expanze

Řím opevněný ve svých institucích se rozhodl dobýt svého celoživotního rivala; Veies, který je předložen v roce 395 př. a jehož kořist vrací Římu obrovskou kořist. Osvobození od tohoto nebezpečného souseda, Římané dlouho neměli prospěch z jejich vítězství. Ve skutečnosti vede keltská výprava k plenění Říma v roce 390. Pouze Kapitol je ušetřen a obránci se tam uchytili. Keltové podkopaní epidemií souhlasí s vyjednáváním; to bylo tehdy, když čelil stížnostem Římanů, keltský náčelník Brennos by hodil svůj meč do váhy, která se používá k vážení odškodnění, tím, že vyhlásil „Běda poraženým! »(Vae Victis).

Tento útok, velmi poznamenán, Řím přesto vstoupil o půl století později do řady konfliktů proti kurzívům; Samnitové. Mezi lety 343-341 př. AD, pak 327-304 před naším letopočtem. a 298-291 př. Římané se museli vojensky přizpůsobit, aby si podmanili tyto divoké válečné národy, které, zakořeněné v Apeninských ostrovech, způsobovaly římské občanské armádě, vybavené na způsob řeckých falangů, značné problémy.

Proto vyvinuli takzvaný manipulární systém; manipule je malé rozdělení armády složené ze dvou století. Tyto kompaktnější jednotky umožnily bojovat po nerovném terénu a vyplavovat Samnites. V civilním životě bylo toto období poznamenáno právem uděleným plebejcům kandidovat na panovnický pontifikát (lex Ogulnia 300 př. N. L.), Který přerušil existující vazbu mezi aristokracií a religiozitou, což je doposud zásadní rozdíl. mezi dvěma „třídami“, které tvoří římskou společnost.

Válka se však znovu vařila. Město Taranto, spojené s králem Epiru Pyrrhus, způsobilo Římu velké potíže. Navzdory všemu vítězství, která získal helénistický panovník, předávaný potomkům jako velmi nákladný v lidském životě v jeho vlastních řadách (Pyrrhovo vítězství), dal Římanům příležitost energicky odpovědět; od roku 272 př. Taranto padal.

Řím proti Kartágu; bojovat na život a na smrt

Od roku 348 př. Nl, Řím vstoupil do diplomatických kontaktů s druhou velmocí západního Středomoří v Kartágu. Dohoda mezi těmito dvěma mocnostmi byla obnovena v roce 306. Avšak Řím, milenka Itálie, osvobozená od nároků Epirota, a Kartágo v plné expanzi směrem k italským ostrovům, brzy přišly do kontaktu u příležitosti spíše okrajové události. ; volání Mamertinů do Říma, jak je obléhali Kartaginci v Messině. Římská intervence zahájila konflikt mezi dvěma soupeřícími říšemi v jejich zájmech, zejména v souvislosti se sicilskou otázkou.

Konfrontace, v podstatě námořní, zaznamenala rychlé přizpůsobení Římanů této nové technice pro ně. Mezi 264 a 241 před naším letopočtem. boje zuřily. Řím postupně zvítězil a podařilo se mu vyložit armádu na kartáginské půdě, kterou rozdrtil Hamilcar Barca, otec budoucího vojenského génia Hannibala. Ale unavený bojováním se punské město, jehož střety v zásadě obchodní činnost velmi utrpěly, rozhodlo jednat s Římem. Z důvodu nepřesnosti smlouvy ztratila většinu své flotily, Sicílii, poté Korsiku a Sardinii. Rovněž muselo poskytnout značné válečné odškodnění, které vyprázdnilo její pokladnu a vyvolalo vzpouru jejích žoldáků. Řím se vynořil z úspěchu tváří v tvář uznávané mocnosti ve Středomoří a poté se stal skutečnou silou v mezinárodním měřítku.

Druhá punská válka

Tvrdost urovnání konfliktu však vedla k urputnému odhodlání pomstít se v rodině Hamilcara, Barcidů, kteří si ve Španělsku vytesali nesmírnou doménu, čímž využili lidské a kovové bohatství Pyrenejského poloostrova k přípravě na pomstu. K tomuto datu Řím posílil svoji pozici v Itálii bojem proti Keltům z Pádské nížiny a Ilyřanům na druhé straně Jaderského moře. Nová drobná událost vysrážela rozběh dvou soupeřících mocností: zajetí Sagunta ve Španělsku Hannibalem proti doporučení současných smluv.

Pád jeho spojence postavil Řím tváří v tvář válce, kterou kartáginský generál pečlivě připravil. Hannibal spěchal s pestrou armádou Iberiánů, Celtiberiánů, libyjských žoldáků, Numidiánů a Kartaginců a bez úderu překročil Alpy a zahájil řadu velkolepých vítězství. V Ticinu a poté v Trébie ukázal svou taktickou převahu a otevřel cestu na jih, směrem k Římu. Na cestě si zahrál s konzulární armádou, která mu byla vyslána na schůzku, tím, že je vzal do gigantického přepadení u jezera Trasimeno. Římané a jejich spojenci, uvězněni, byli buď poraženi, nebo utopeni.

Hannibal pokračoval v cestě, prošel Římem na východ, pronásledován dvěma konzulárními armádami, jejichž celková síla podle všeho dosáhla 80 000 mužů. S jeho armádou méně než 50 000 mužů vypadali Kartaginci ve velkých obtížích, odříznutí od svých základen a na nepřátelské území. Keltové a italští římští spojenci projevili malé nadšení, aby se vzbouřili, a proto se v této zdánlivě zoufalé situaci přiblížil k bitvě u Cannes. Hannibal uspořádal přední část své armády v kruhovém oblouku směrem k nepříteli (složenému ze Španělů a Keltů), na křídlech v prchajícím sloupci se objevily jeho falangy a na konci jeho kartáginská a numidská jízda.

Římané nedělali taktické drobnosti; jejich armáda, složená převážně z těžkých pěšáků, měla podobu gigantického čtverce, na jehož křídlech se shromáždila průměrná kavalérie. Převzali iniciativu a ve skutečnosti padli do pasti utkané púnským generálem. Oblouk kruhu skutečně ustoupil, aniž by se zlomil, absorboval římský útok. Falangy se však rychle nesly na křídlech způsobem dvou obrovských čelistí, které uzavíraly Římany v pasti.

Punic kavalérie, vítězný, šel současně do týlu římské armády, která byla zničena. Nejspolehlivější zdroje hovoří o 45 000 římských mrtvých a 10 000 vězních. Trosky této armády proudily zpět do Říma a přinesly zprávy o katastrofě. Bylo zabito téměř sto senátorů, včetně slavného Paula Emileho, který zůstal nejhorší porážkou římské moci. Ale Řím se nevzdal, jak stanoví kodexy helénistické války, a s Fabiem Maximem, přezdívaným cunctatorem (časovačem), jmenovaným diktátorem (soudce shromažďující všechny pravomoci po dobu šesti měsíců) se ve své společnosti posílila a vytvořila skutečný „Posvátný svaz“, který směřuje své síly k jediné alternativě; vítězství nebo smrt.

Hannibal, zapadlý v Itálii a obtěžovaný Římany, nemohl zasáhnout, když otevřeli novou frontu ve Španělsku, v samotných zemích Barcid, v čele vojsk Publius Cornelius Scipio, africká budoucnost, syn Publius Cornelius Scipio , poražený při prvních vítězstvích Hannibala a zabitý ve Španělsku svými bratry. Scipio, nově zvolený konzul proti platným zákonům (nedokončil čestný kurz ani čestnou kariéru: řadu stále důležitějších soudců, kteří musí dosáhnout všech členů aristokracie, kteří chtějí vykonávat politickou roli) a byl pouze radním (před tím, než se ucházel o nejvyšší soudce, musel být stále kvestorem a prétorem). Římané však začali mít pocit, že tradiční a rigidní organizace jim nedovolí vystačit, a souhlasili s mnoha úpravami svého politického systému.

Armády složené z občanů tedy musely být každoročně demobilizovány, aby se muži mohli vrátit do své země nebo do své činnosti. Realita války však zabránila úřadům v tom, aby umožnily rozptýlení ostřílených vojáků. Sprains budou mít dlouhodobé následky, které uvidíme později v této krátké přednášce. Scipio brzy rozdrtil Hannibalovy bratry a přistál na kartáginských zemích, což způsobilo Hannibalovo odvolání a vrátil se s redukovanou armádou veteránů. Ke konečnému střetu došlo v Zamě v roce 202 před naším letopočtem. ; Hannibal nám chtěl předložit další recitál svých taktických talentů. Svou armádu uspořádal do tří linií, v první řadě své keltské a ligurské žoldáky, poté kartáginské dávky a nakonec elitu své armády, svých 10 000 veteránů z Itálie. Před sebe postavil svých 80 slonů, jejichž úkolem bylo narušit krásný řád legií. Tváří v tvář Scipio zůstal velmi akademický; římská armáda se pohybovala ve své organizaci od nejmladších zaměstnanců jako velites (skirmishers) až po nejstarší velmi těžké triarii, procházející příslušně hastati a principy.

Ale měl jednu rozhodující výhodu; numidská jízda přešla do svého tábora díky dynastické hádce a Hannibal jich měl jen malý počet. Ten vypustil své slony, jejichž útok zůstal sterilní, protože legionáři otevřeli své řady a zabili tlustokožec. Následoval římský protiútok a navázal kontakt s kartáginskou první linií, která byla za cenu velkého úsilí poražena a ustoupila dozadu.

Potom Římané rozdrtili kartáginské hráze, které také přišly umístit na křídla veteránů. Takový byl Hannibalov plán; Římané, unavení, se ocitli před gigantickou řadou pěchoty, jejíž střední část, elita Kartaginců, byla naprosto svěží na rozdíl od legionářů zkoušených tvrdohlavým bojem, který právě předvedli. Zdálo se, že Hannibal zvítězí, ale bez počítání s numidskou jízdou Římanů, která zvítězila na křídlech a která nyní vzala punskou armádu do zad a brzy způsobila její kolaps. Vítěz Scipio však právě dostal taktickou lekci, kterou mohl zvrátit pouze jeho smysl pro velení; ve skutečnosti zakázal své kavalérii pronásledovat Kartaginy, kteří dobrovolně přerušili boj podle Hannibalových příkazů s nadějí, že je odstraní z bojiště, Punic doufal, že zvítězí před jeho návratem.

Nadřazenost starověkého Říma na Západě

Kartágo již nemělo naději na vítězství a spoléhalo se na svého vítěze. Římané byli nelítostní; město Punic muselo dodat svou flotilu, zaplatit nové válečné odškodnění a ztratilo Španělsko i část svého afrického území věnovaného Numidianům z Massinissy. Řím vstoupil do toho, čemu se říká vědomý imperialismus; do té doby bylo město hlavně v obranné perspektivě a snažilo se uvolnit sevření. Od této chvíle, si jistý svou silou, naplněný pýchou a posílenou svou hlubokou organizací (porozuměním mezi plebsem a patricijem), ai když byl demograficky a materiálně zpustošen, měl Řím v ruce prvky, které mu umožňovaly znovu se budovat, ale také požadovat mnohem větší nadvládu.

První obětí těchto tvrzení byl makedonský král Filip V., který načrtl sblížení s Hannibalem a vyjádřil znepokojení nad římskými vítězstvími. Válka, omezená, již probíhala souběžně s druhou punskou válkou již v roce 215 před naším letopočtem. AD nebo den po katastrofě v Cannes. Římané však měli jiné priority a nechali své spojence Etolian čelit Filipovi. Ale v roce 200 př. AD, právě s jeho rozhodným vítězstvím dorazí Řím do Makedonie. V Cynocephalu rozdrtil Titus Quinctius Flamininus makedonské falangy a prokázal hodnotu legií. Imperátor (velitelský titul poskytující autoritu nad jednotkami) triumfálně vyhlásil svobodu Řecka. Byli jsme ve skutečnosti v době velké fascinace pro řeckou kulturu a Flamininus byl jejím živým symbolem. S Cato, politikem, který se stal konzulem v roce 195 př. N. L. Řím zahájil ráznou reakci proti tomuto příliš velkému pronikání „řečtiny“ a znovu potvrzuje svou vlastní originalitu.

V záležitostech Východu

Řím, který byl chycen v helénských záležitostech, přišel do kontaktu se Seleucidskou říší, větší částí bývalé říše Alexandra Velikého, což zhruba odpovídá bývalé achajmenovské perské říši. Nový protivník se zdál pro Řím značný, ale jeho vítězství Thermopyl proti Antiochosovi III a zvláště proti Magnesii skončilo tím, že Řím se stal arbitrem věcí v celé středomořské pánvi. Poražený Seleucid se rozhodl zacházet s Římany, což mu stálo za to, že ztratil všechna svá území v Malé Asii až do pohoří Taurus na základě smlouvy Apamea.

Řím toho využil k posílení svého spojence v regionu; království Pergamon. Ale osud Makedonie, i když těžce testován od Kynocefalu v roce 197 př. N. L. AD, nebyl uzavřen; Philippeův syn Perseus připravoval pomstu po svém otci. Navázal spojenectví v Řecku se Seleucidy proti všem smlouvám a rekonstituoval svou armádu. Římská intervence na sebe nenechala dlouho čekat a od roku 172 př. N. L. začala třetí makedonská válka. V roce 168 př. AD, Lucius Aemilius Paullus, známější pod jménem Paul Émile, rozdrtil armády Perseus v Pydně a rekonstituoval Makedonii. Rhodos, který po určitou dobu projevuje sympatie k makedonštině, je potrestán a ztrácí své území v Malé Asii a zároveň musí podporovat vzestup Delosu jako svobodného přístavu, to znamená bez daní, který nakonec vyčerpá převážná část námořní dopravy.

Válka na Západě

Na východě tedy Řím s jistou lehkostí zvítězil nad helénskými vládci. Ale na západní straně byly operace mnohem tvrdší a přinesly menší kořist. V podobě „partyzánské války“ zabránili Celtiberians Římanům ve využívání půdy, kterou vzali ve Španělsku od rodiny Barca. V roce 197 př. Římané poslali dva věřitele, aby spravovali dvě nově připojené provincie. Teď ale zbývalo území skutečně podrobit, což nebylo snadné. Mezi 154 a 152 před naším letopočtem. Marcellus bojoval, ale uklidnění nebylo zdaleka dosaženo a v roce 147 př. Viriathe, bývalý pastýř, který přežil masakr spáchaný vojsky římského věřitele Servius Sulpicius Galba v roce 150 před naším letopočtem. J. - C. se v rámci uklidnění stal duší boje proti Římu.

Po několika úspěších a tvrdohlavém odporu byl zavražděn příbuznými, možná podplacenými Římany. Navzdory všemu zůstali Celtiberijci, kteří se díky úspěchu lusitánského vůdce znovu chopili zbraní, na válečné úrovni. Řím poté poslal svého nejlepšího generála, syna Paula Émile; Scipio Emilien, nedávno korunovaný svým definitivním vítězstvím nad Kartágem během třetí punské války, při které došlo ke zničení rivala Říma. Mezi lety 137 a 133 zuřily boje, dokud se Římanovi nepodařilo zablokovat odpor na pevném místě Numance, které zničil.

Nové vnitřní napětí ve starověkém Římě

Ale na jeho území byl Římem otřeseno několik vynikajících faktů. Za prvé, pokusy bratrů Gracchesových o agrární reformu jsou důležitým mezníkem v římské historii, který označuje rozdělení aristokracie na hlavní politické tendence; konzervativci, konzervativní liberálové a reformátoři. Drobní producenti, jejichž pozemky odkoupili zpět velcí vlastníci půdy nebo jednoduše vyvlastnili, ustoupili poddanským farmám (masa otroků byla kvůli válkám značná). Všichni tito rolníci bez zdrojů však přišli osídlit Řím populací, která se snažila přežít.

Zároveň šlechtici zabavili rozsáhlé statky na ager publicus (veřejné vlastnictví; pozemky patřící všem římským občanům), které jim byly svěřeny, aniž by byly definitivním darem, tedy užíváním majetku. „Stát si vyhrazuje vlastnictví. Gracches chtěli zavést přerozdělení půdy, které vyvolalo hněv aristokratů a vedlo k jejich atentátu. Současně mezi 135 a 132 před naším letopočtem. otroci na Sicílii se vzbouřili a vedli k tvrdé represi ze strany římské autority, a to navzdory všemu, co iniciovalo sérii revolt stejného typu, kdy se Římané naučili dávat si pozor na takový příliv otroků. Nejznámější je bezpochyby Spartakus rozdrcený Crassem a Pompeiem v roce 71 př. N. L. což mělo za následek ukřižování 6000 vězňů podél Appianské cesty.

Starověký Řím: příchod barbarů

Venku se Římané postupně podvolili v letech 120 před naším letopočtem. Galská Transalpina (na druhé straně Alp), aby byl zaručen bezpečný přístup k jejich španělskému majetku, což vedlo k vytvoření provincie Narbonnaise. Řím se ale brzy ocitl před novými a obzvláště vážnými nebezpečími; ve skutečnosti sestupováním kmenů Cimbri a Germánů ze severu Germánie začala migrace, která je vedla přes Evropu a skončila v Norique v severní Itálii v roce 113 před naším letopočtem. J.-C .. Když viděli hrozbu, Římané zasáhli, ale během bitvy o Noreii byli těžce biti.

Na své cestě pokračují germánští barbaři v Galii, aby provedli velkou smyčku v keltské zemi a vstoupili do nové provincie Narbonnaise. Římané pak najdou své nepřátele ve velké bitvě poblíž Orange, kde jsou opět poraženi a zmasakrováni. Barbaři opustili Itálii a ve snaze o přistání překročili sever Španělska a před oddělením se vrátili na italský poloostrov. Ale v Římě je muž z jezdeckého řádu jmenován generálem a přebírá operace; ve dvou bitvách zničil barbarskou hrozbu pro Aquae Sextiae a poté pro Vercelli (102 a 101 př. n. l.).

Ale Řím je navždy poznamenán terorem barbarů na severu, který je v ikonografii a basreliéfech zobrazován jako zvířecí, chundelaté a bojující bytosti, a to do takové míry, že celá část historiografie (historie historie) 19. století je poznamenáno odmítnutím těchto národů, přičemž historici berou doslova slova svých římských předchůdců. Řím však musel mít velmi zvláštní historii s Němci, heterogenními národy, jejichž originalita Římany stále děsila a fascinovala. Přesto je Řím, paní Středomoří, viděn nazýván numidským princem ve válce o posloupnost království. Ve stejné době proto Římané vojensky zasáhli do války nazývané Jugurtha, pojmenované podle berberského krále (tedy Numidia), který převzal moc a zahnal svého rivala. Boje jsou tvrdé; Numidia sloužil po boku Římanů jako spojenec během války ve Španělsku, a proto znal římskou taktiku. Teprve po jmenování Maria (106 př. N. L.), Který se poté skutečně osvědčil jako velitel, došlo k dalšímu triumfu Říma a prostému rozšíření protektorátu nad Numidií, aniž by jej anektoval.

Mariusovy vojenské reformy

Ale Marius není jednoduše známý svými vítězstvími; skutečně zahájil významnou reformu římské armády tím, že umožnil „proletářům“ účast ve válce (do té doby mohli sloužit pouze občané s dostatečnými prostředky, protože se museli vybavit na své náklady). Výsledkem je, že se vojáci více upínají ke svému vůdci a nedoufají, že se vrátí co nejdříve, protože od římské společnosti nemají co očekávat. Mají také vyhlídku na určité obohacení v těchto dobývacích válkách.

Marius se také rozhodl pro další reformu armády tím, že každému vojákovi přidělil těžší balíček, který umožnil snížit o tolik zavazadlový vlak, který zatěžoval armády a zpomaloval je; posměšně vojáci dostali přezdívku „Mariusovi mezci“, to vše v roce 107 př. Jeho akce byla spojena s politickým předstíráním a generál byl prvním z Velkých imperátorů, kteří postavili republiku pod skutečnou péči.

Attalův odkaz

Ale než se pustíme do podrobností vnitřních bojů římské vojenské aristokracie, je vhodné hovořit o dalších vojenských a politických faktech na straně východu, kde Řím postupně zasahuje, jak jsme již zmínili. V roce 113 př. Řím zřizuje v provincii staré království Pergamum, které bylo díky závěti odkázáno jeho panovníkem Attalem III. Navzdory všemu není přechod zřejmý, protože královský nevlastní bratr Aristonicos vede odpor tím, že se prohlásil za krále. Ve stejné době je Malá Asie sídlem pirátů, kteří se díky své kořisti začnou obávat Říma, který se rozhodne dobýt jejich území, a proto vytvoří provincii Cilicia (100 př. N. L.).

Zde končíme první část našeho shrnutí, protože dlouhá řada ozbrojených a politických konfliktů trhá Řím v následujícím období trvajícím až do 31 av. že je nutné samostatně studovat, aby se stala látkou. V každém případě jsme právě viděli římskou expanzi v průběhu několika století, která přinesla malé italské město do popředí středomořské diplomacie. K tomuto datu dominuje Řím Itálii, značná část Španělska, jih Gálie, pobřežní pásmo v Ilyrii (Balkán), Řecko a Makedonie, západ Malé Asie a starý Africké území Kartága. Italské město nicméně uplatňuje svůj vliv ve všech povodích, reguluje dědické konflikty v sousedních královstvích jako v případě Numidia; Řím přebírá svůj imperialismus a svou moc. Cítí se investována do poslání podrobit si civilizovaný svět, který si sám zaslouží právo dodržovat jeho zákony, které považuje za nejlepší.

Během předchozích stoletíŘím prokázala svou politickou stabilitu, která jí navzdory silnému napětí umožnila dostat se z velmi kompromitovaných situací zpřísněním sociálního orgánu. Struktury města jsou navíc přeneseny na akt v textu Salluste, který vysvětluje, že je to poté, co výjimeční muži podpořili Řím, jeho jedinými institucemi, které mu nedovolily vnutit se do budoucnosti. jiný. Tato vize odráží důvěru Římanů v jejich režim,republika, které však chřadnou v rytmuobčanské války.

Město v plné slávě

Opustili jsme Řím se svatozáří jeho vítězství nad germánskými barbary a králem Numidie. Tato vítězství, získaná za cenu velkého úsilí, byla možná pouze s pomocí základní postavy římských dějin; Marius. Diskutovali jsme o jeho vojenských reformách, nyní je nutné studovat jeho politickou orientaci. Mocenská hra v Římě je proto především rozdělena do dvou hlavních trendů, které se prosadily od období Gracches; thepopularita (dont faisaient partie les deux frères) qui sont partisans d'une satisfaction des attentes du peuple sur laquelle ils fondent leurs ambitions politiques en assumant surtout le tribunat de la plèbe (magistrature au poids assez considérable à Rome car ses titulaires sont inviolables et en plus bénéficient d'un droit de véto contre les décisions du Sénat), s'opposent aux optimates, ceux qui défendent l'intérêt supérieur de Rome ainsi que leurs propres prérogatives dans le jeu des pouvoirs.

L'entrée du général victorieux sur ce terrain bouleverse l'équilibre des forces ; Marius s'appuie sur les populares (il était d'origine équestre, c'est à dire une dignité de l'aristocratie inférieure à celle de l'ordre sénatorial) en s'alliant avec des tribuns de la plèbe et reprend une partie de la politique des Gracches, notamment sur les réformes agraires et la gestion du sort des alliés italiens qui réclament la citoyenneté romaine de plein droit et que les réformes tronquées initiées par les Gracches ont mis dans l'embarras ; en effet, Caius et Tiberius Gracchus avaient dans l'idée de reprendre des terres de l'ager publicus afin d'y installer des citoyens pauvres, mais à force d'étendre la mesure ils sont entrés en contact avec des terres de l'ager publicus occupées par des alliés et nécessaires à leur propre exploitation.

Les Gracches avaient proposé l'idée d'accorder la citoyenneté romaine à ces Italiens et ainsi élucider le problème, ce à quoi l'aristocratie avait violemment répondu par la négative. Après leur assassinat, la question est restée en suspend sans qu'une véritable réponse définitive y soit apportée. Dans le même temps, les Italiens mis en difficulté sur le sol de leur cité émigraient à Rome, diminuant de fait le contingent militaire potentiel fourni par cet allié de Rome. Les magistrats répondirent par des expulsions qui encore une fois n'apportaient pas de solution véritable. Les tensions restent vivent et l'opposition, à Rome, féroce contre toute réforme. Marius et ses partisans vont par contre s'attaquer aux anciens magistrats vaincus sur le champ de bataille, ce qui finit d'exciter les tensions. A terme Marius finit par abandonner ses alliés tribuns et se rapprocha des aristocrates qui firent assassiner les gêneurs.

La Guerre Sociale dans la rome antique

Or l'absence de réforme finit par exaspérer les alliés qui se révoltèrent dès 91 av. dans ce que l'on nomme la guerre sociale (de socii ; alliés en latin). La guerre est rude et le retour du calme n'est possible qu'avec la concession de la citoyenneté à tous les alliés italiens, ce qui bouleverse le corps social et politique romain. En effet jusque là les réseaux clientélaires des puissants aristocrates se tissaient sur un corps d'environ 400 000 citoyens pour les contrôler et obtenir des votes favorables. Mais dès lors la masse des citoyens se chiffre en millions. De plus commence le casse-tête de l'inscription de ces nouveaux citoyens dans les tribus.

Nous avons vu qu'à Rome les citoyens sont répartis dans 35 tribus. La répartition de ces citoyens de fraiche date bouleverse la part des Romains en diminuant leur poids dans les suffrages. On propose alors de créer de nouvelles tribus ou alors de n'inscrire les citoyens récents que dans 8 ou 10 tribus déjà existantes mais en les leur réservant, ce qui aurait eu pour effet de ne pas trop bousculer l'édifice en leur donnant un impact contrôlé. Un populares tribun de la plèbe, partisan de Marius, débloqua la situation en décidant d'inscrire les nouveaux citoyens dans les 35 tribus et tint ferme par la violence. Il en profita pour nommer Marius général pour une nouvelle campagne qui s'annonçait en Orient.

La guerre contre Mithridate et la lutte entre Marius et Sylla

Du coté de la Mer Noire que l'on nommait alors Pont Euxin, un roi hellénistique brillait alors par sa puissance ; Mithridate VI Eupator. Il était en concurrence avec d'autres souverains d'Asie Mineure, qui firent appel aux Romains pour les aider à vaincre ce dangereux voisin. Or Mithridate, malgré l'appui romain, fut vainqueur et occupa les royaumes alliés de Rome ainsi que la province d'Asie (le leg d'Attale). Il suscita alors un grand mouvement de révolte contre les Romains qui avaient jusque là exploité avec une grande férocité la province. En effet, l'État romain confiait à des entreprises privées la collecte des impôts ; les sociétés de publicains. Ces derniers avançaient la somme calculée des impôts à l'État puis allaient se dédommager sur les provinces.

Or justement leur but était de dégager des bénéfices... et les plus importants seraient le mieux. Les populations étaient donc dans une situation de tension très forte, et l'arrivée de Mithridate sonna comme une libération. Très vite des massacres épouvantables de Romains et d'Italiens furent perpétrés (on parle de 80 000 à 150000 morts) alors que dans le même temps la Grèce et la Macédoine prenaient aussi parti pour le roi. C'est dans le cadre de cette crise que Marius devait être envoyé ; c'était pour son camp une perspective d'accroissement de leur gloire et donc de leur pouvoir, sans parler du butin potentiellement récupérable.

Mais à Rome c'était le consul Sylla qui devait mener campagne dans l'ordre logique et légal des choses. C'était la première fois qu'un général se voyait démis d'un commandement sans aucun motif. Or Sylla avait déjà recruté son armée ; il la rejoignit et marcha sur Rome, déclenchant immédiatement des massacres qui pour la première fois prirent une tournure légale ; les proscriptions. Marius et certains de ses partisans parvinrent à fuir la répression. Sylla réorienta la politique dans l'intérêt des optimates (il était lui originaire d'une très ancienne famille aristocratique ; il était patricien), puis il partit guerroyer en Orient, remportant en Grèce les premiers succès romains.

Or dans le même temps, Marius ivre de vengeance, rentra à Rome et réinstaura un gouvernement suivant les intérêts populares. Les marianistes envoyèrent alors une armée combattre Mithridate directement en Asie Mineure, allant quérir les honneurs au dépend de Sylla. Mais dans sa situation de plus en plus désespérée, le roi décida de traiter avec Sylla ; il devait abandonner toutes ses conquêtes et payer un tribut assez faible de 2000 talents qui montrait que Sylla avait surtout dans l'idée de liquider cette guerre afin de tourner ses armes contre ses ennemis politiques. Les opérations commencèrent mais Sylla attira à lui l'essentiel de l'armée de son ennemi. Marius était décédé entre temps (86 av. J.-C.) et le camp marianiste dut supporter une nouvelle fois le retour en force de Sylla. Mais la résistance se fit forte dans les provinces et notamment en Espagne où Sertorius, un farouche partisan de Marius, pris les armes et fédéra les peuples espagnols pour lutter contre le parti de Sylla.

La restauration syllanienne

Sylla, vainqueur, réorganisa alors l'État romain sur un modèle qu'il pensait équilibré mais qui éludait certaines questions. La mesure la plus importante de sa restauration fut peut être de diminuer considérablement les pouvoirs des tribuns de la plèbe, organe qui jusque là avait servi les ambitions populares. Néanmoins la satisfaction des appétits des aristocrates les plus puissants ne trouvait pas de solution dans son modèle et dès sa démission, en accord complet avec sa volonté de remise sur pied de la République, l'agitation reprit, en premier lieu parmi les citoyens italiens qui avaient été contraints d'accepter dans leurs communautés l'installation de quelques 80 000 vétérans des armées syllaniennes.

La piraterie, en second lieu, créait une situation très grave en Méditerranée en faisant monter le prix du blé à Rome. Enfin, les révoltes serviles atteignaient leur paroxysme avec la révolte de Spartacus. A l'intérieur, une question ne cessait de revenir à l'ordre du jour en politique ; la restauration pleine et entière du pouvoir des tribuns de la plèbe. L'édifice syllanien, à peine échafaudé, craquait de partout.

Pompée contre les pirates

Si le mécontentement était une véritable toile de fond en Italie, les problèmes extérieurs furent pris au sérieux par Rome. En effet, un jeune lieutenant de Sylla, Pompée, obtint du tribun de la plèbe de ses partisans un commandement militaire de rang consulaire s'étendant à toute la Méditerranée et jusqu'à 70 kilomètres dans les terres avec des navires et des fonds pour régler le sort des pirates. Il fut liquidé dès la fin de l'année 67 av. soit en quelques mois. Pompée entra également en campagne contre Mithridate qui avait repris ses agissement contre les alliées de Rome, le vainquit et poursuivit son offensive jusqu'en Arménie, poussant les armes romaines plus loin que personne ne l'avait fait. Il soumit également la Syrie et descendit jusqu'à la frontière Egyptienne. La gloire qu'il venait d'accumuler sur le champ de bataille était considérable et donna lieu à dix jours de prière aux dieux pour les remercier des bienfaits accordés au peuple romain. Rome s'étendait désormais sur l'ensemble de l'Asie Mineure, la Syrie-Palestine et avait unifié la Méditerranée sous son contrôle.

Le premier triumvirat et la Guerre des Gaules

En Italie, après plusieurs défaites, les Romains, grâce à Crassus, l'homme le plus riche de Rome, se débarrassaient des encombrant esclaves révoltés. Mais Pompée vint ici aussi prendre sa part des honneurs en massacrant une partie des fuyards de l'armée défaite par Crassus. Celui-ci, affublé d'une victoire mineure, devait se contenter de l'ovatio quand son rival obtenait le triomphe. Il en nourrissait une grande amertume. C'est alors qu'une personnalité célèbrissime commença à se manifester ; Caius Julius Caesar. Ambitieux, le jeune homme n'avait pas ménagé ses dépenses lors de son édilité pour offrir des jeux somptueux au peuple afin de se garantir des soutiens. Il obtint peu après le souverain pontificat ainsi qu'un commandement en Espagne où il put commencer à récolter les lauriers de la gloire.

De retour, il s'entendit avec les deux autres grandes figures de Rome de l'époque ; Pompée et Crassus. Cet accord est resté dans les mémoires comme le premier triumvirat, véritable gouvernement à trois servant, par l'association, à passer outre les verrous de la politique romaine visant à tempérer le régime et empêcher le retour de la monarchie. Cette entente mettait en contact la gloire de Pompée avec la richesse de Crassus et le génie et l'ambition de César. Cette entente lui permit d'obtenir le commandement pro-consulaire du Nord de l'Italie et des Balkans, puis du Sud de la Gaule. De là, il profita de l'agitation causée par l'intrusion des Germains parmi les Celtes pour prendre l'offensive dès 58 av. contre Arioviste qui fut rapidement vaincu.

La suite de sa campagne le mena à soumettre la Gaule toute entière avec l'aide dans cette tâche du fils de son collègue Crassus qui, pendant que César faisait campagne en Belgique, s'avançait en Aquitaine. Profitant de ses succès et afin de marquer les esprits à Rome, il traversa le premier la Manche et mena campagne en (Grande-) Bretagne et obtint des tributs, puis il dirigea ses troupes de l'autre coté du Rhin après avoir fait bâtir un pont de bateaux. Il en obtint notamment l'admiration de Cicéron et de bien des Romains ; il avait en effet surpassé les exploits de Pompée, il venait de repousser les limites du domaine romain et de porter les aigles sur des terres encore largement inconnues. Mais le prestige que César accumulait au loin faisait croitre, à Rome, les inimitiés.

Dans la compétition effrénée pour le pouvoir, les aristocrates pouvant prétendre à entrer dans le jeu devenaient de plus en plus rares tant les exigences financières et militaires devenaient astronomiques ; Pompée, César et Crassus étaient chacun bien plus puissant que les autres grands noms de Rome, même Cicéron ou encore Caton d'Utique qui lui ne pouvait se prévaloir que de sa stricte observance des règles de l'ancienne Rome. César obtint de ses collègues du triumvirat une prolongation de son commandement en Gaule, ce qui lui permit de fortifier sa conquête en abattant la dangereuse révolte de 52 av. J.-C menée par le jeune Arverne Vercingétorix.

Il en tirait une gloire et un butin immense ainsi qu'une armée de vétérans tous acquis à sa cause. C'est avec eux que Jules César entra dans une nouvelle phase de la compétition aristocratique, compétition qui devenait un duel puisqu'en 53 av. J.-C., Crassus, se sentant minoré face à la gloire de ses deux collègues, avait décidé de mener une immense expédition contre l'Empire des Parthes (actuel Iran). A la tête de sept légions, le trumvir se fit étriller par les cavaliers iraniens dans une des pire défaites de l'histoire romaine ; Carrhae où il fut pris et mis à mort.

César contre le Sénat et Pompée

Déclaré finalement ennemi public, César est sommé par le Sénat de rentrer à Rome pour être jugé pour avoir mené une guerre illégale en Gaule. L'imperator n'entendait pas se soumettre si facilement tant l'ascension vers la puissance qui était la sienne avait été longue et douloureuse. Il pris donc le chemin de Rome en 50 av. J.-C., mais avec son armée. Arrivé à la frontière de sa zone de commandement, matérialisée par le Rubicon, un petit cours d'eau, il aurait prononcé la célèbre phrase, alea jacta est, littéralement « le sort en est jeté ». Il savait en effet qu'en sortant de son domaine d'exercice du pouvoir légal il entrait forcément dans une opposition militaire contre le Sénat et Pompée, avec lequel il n'avait plus de liens personnels depuis la mort de la fille de César, qui avait été donné en mariage à Pompée pour assurer son alliance.

Le Sénat, prit de cours, évacua Rome et partit avec Pompée en Orient où ce dernier savait qu'il possédait des liens clientélaires puissants auprès de rois, d'aristocrates et de vétérans pouvant rapidement lui fournir une armée pour contrer César. Mais celui-ci venait de prendre un avantage très important en mettant la main sur le coeur de l'Empire Romain, le siège du « peuple roi », le centre légal de l'ensemble romain. Il peupla le Sénat d'hommes acquis à sa cause et commença à planifier la poursuite des évènements et notamment son affrontement avec Pompée.

Le triomphe de César

L'année 48 av. fut décisive dans l'affrontement final ; le Sénat allié par les circonstances à Pompée avait donc gagné l'Orient et préparait la guerre contre un César qui avait par son initiative audacieuse pris un net ascendant sur ses ennemis. Poursuivant la dynamique de son mouvement, il se porta à la rencontre du parti pompéien. A Dyrrachium, César piétina face aux fortifications et à la supériorité numérique de Pompée. Une partie de ses troupes s'engagea imprudemment dans la place et fut taillée en pièces, ce qui provoqua sa retraite, poursuivi par son rival. Mais un mois plus tard, dans la plaine de Pharsale, César, toujours face à une supériorité numérique de ses ennemis, fit parler tout son talent, allié à la rudesse de ses vétérans des Gaules.

Sachant sa cavalerie inférieure, César avait disposé huit cohortes en couverture, qui dans l'engagement, comblèrent le vide laissé par la déroute de sa cavalerie et repoussèrent même celle de Pompée avant de prendre à revers l'armée ennemie, qui presque encerclée, rompit le combat. Pompée subit ici un échec cuisant, son armée fut détruite et il fuit vers l'Egypte, où il fut
assassiné. Pourtant César n'en avais pas encore terminé avec la guerre pour se rendre maitre du monde romain en pleine division. Fort de son succès, il suivit Pompée en Égypte où il prit Alexandrie et instaura un protectorat sur le royaume.

C'est alors que commença son idylle avec la fameuse Cléopâtre. Mais Alexandrie se révolta bientôt contre l'envahisseur étranger. Bloqué dans la ville, César parvint finalement à réaffirmer son autorité. C'est alors qu'il reçut des nouvelles alarmantes en provenance de l'Asie Mineure ; Pharnace, le roi du Pont (un royaume hellénistique dont le centre de gravité est l'actuelle Crimée), héritier du fameux Mithridate, venait de pénétrer avec son armée sur le territoire romain et d'écraser le gouverneur romain.

César prit aussitôt l'offensive, traversa rapidement la Syrie-Palestine, avant de déboucher à l'Est de l'Anatolie pour rencontrer son adversaire. Le choc eut lieu à Zéla en 47 av. J.-C., et l'efficacité des troupes de César fit à nouveau ses preuves. L'ennemi fut culbuté et mis en déroute avec promptitude, arrachant à César la célèbre maxime : Vini, vidi, vici, littéralement, je suis venu, j'ai vu, j'ai vaincu. De retour à Rome, il fut fait dictateur pour un an. En 46 av. J.-C., il pris une nouvelle fois l'offensive, mais cette fois-ci en Afrique où des éléments pompéiens se préparaient à combattre. La rencontre eut lieu à Thapsus. Les éléphants éprouvèrent durement ses troupes mais César finit par les repousser et, profitant de son initiative, prit le camp ennemi et bouscula ses troupes, auxquelles il n'accorda aucune pitié ce qui est assez surprenant car il est surtout connu pour sa générosité dans la victoire.

Après cette défaite, Caton d'Utique, son ennemi mortel, se donna la mort. Le dictateur ne profita guère de son retour à Rome ; en Espagne le fils de Pompée, Gnaeus faisait le siège d'Ulpia, cité fidèle à César. Il vogua donc avec célérité vers l'Espagne où il fit lever le siège et écrasa l'armée ennemie à Munda (mars 45 av. J.-C.). Revenu une nouvelle fois à Rome, il lui fut remis la dictature pour dix ans, ce qui marquait une faillite complète de la tempérance des pouvoirs républicain. César triompha pour ses nombreuses victoires et reçut une véritable cascade d'honneurs divers, jusqu'à se nomination comme dictateur à vie. Il était alors au sommet de sa gloire et de sa puissance. Les menaces militaires qui pesaient sur lui avait été écrasées. Les menaces pour la longévité de son pouvoir avaient été également dissipées puisqu'il était dictateur à vie. Il commença alors à échafauder les plans d'une immense campagne vers le royaume des Parthes, tombeau de Crassus et de ses troupes.

La conjuration et les Ides de Mars

Mais sa gloire et sa puissance commençaient à lui attirer de vives inimitiés parmi l'aristocratie qui se voyait ravalée à une maigre compétition pour des honneurs subalternes. De plus l'autorité suprême d'un seul homme était regardée de manière très négative à Rome depuis la chute de la royauté. Le système républicain avait été forgé en fonction de cette véritable phobie d'où la collégialité de la magistrature suprême ; le consulat. Des soupçons très net commençaient à naitre sur une éventuelle volonté césarienne de se coiffer du diadème et de se proclamer roi. Une conjuration fut bientôt mise sur pied et, là où les armes de Pompée et de ses successeurs s'étaient montrées inefficaces, elle finit par réussir. Le jour les Ides de mars 44 av. J.-C., César fut assassiné en plein Sénat par les conjurés et notamment son fils adoptif, Brutus. Le complot avait sans doute pour but de libérer la République du tyran, avec comme perspective illusoire de rendre la stabilité au régime et ainsi de reprendre le jeu de la compétition entre aristocrates. C'était passer sous silences les précédents créés depuis Marius et nier les dérives d'un système en crise depuis longtemps.

L'échec de la restauration républicaine

En pleine stupeur, le monde romain venait de perdre à la fois l'homme qui mettait en péril les fondements même d'un régime, et celui qui avait pourtant remporté tant de succès pour la gloire de Rome et également ramené le calme dans l'Empire. Les conjurés voulaient eux jeter son corps au Tibre et annuler tous ses décrets pour ramener l'antique libertas. Or, confrontés à l'hostilité populaire, due à politique de César en accord avec les principespopulares qu'il défendait, les empêcha de mener ce projet à terme.

La mort du dictateur laissait néanmoins d'autres personnalités prêtes à recueillir son héritage. Le premier, Marc Antoine, son fidèle lieutenant était resté seul consul à la mort de César. Le second, Lépide, son maitre de la cavalerie, grade en second placé au coté du dictateur de manière traditionnelle pour tempérer en théorie le pouvoir personnel d'un dictateur. Le troisième, encore effacé car très jeune (19 ans) et peu versé dans les affaires militaires, Octave, petit neveu de César, mais surtout son fils adoptif. Chacun entreprit dans les mois qui suivirent, un peu timidement, de tirer leur épingle du jeu, dans l'immense vide laissé par la disparition de César.

Marc Antoine se fit remettre le testament et la fortune de César, couvrant la population de dons afin de s'en attacher l'affection. Les conjurés quant à eux, complètement isolés, quittent Rome, perdant leurs illusions. Octave avait lui appris la mort de son parent alors qu'il était à Appolonie. Il décide alors de rendre visite à ses vétérans qui le reconnaissent comme son successeur. Il s'attache les services de 3000 d'entre-eux, faisant du même coups une entrée remarquée dans la compétition.

Le second triumvirat

Mais le Sénat ne désarmait pas, et bien que les conjurés se soient retiré, mené par la personnalité de Cicéron, il déclencha la lutte contre Marc Antoine (détesté par le rhéteur) ; c'est la guerre de Modène, premier acte d'une longue série de guerres civiles. Antoine est vaincu et doit faire retraite vers la Provence. L'assemblée s'était entendue avec Octave, mais celui-ci, désormais propréteur (fonction qui nécessite d'avoir accompli la charge de préteur dans le cursus honorum et donc d'avoir au minimum 30 ans, donnant le commandement sur une province avec un commandement militaire, l'imperium réduit par rapport à celui du consul et du proconsul) et, possédant ainsi l'imperium, marche à la tête de huit légions sur Rome.

Il s'empara alors du trésor de l'État qu'il distribua à ses troupes. Il se fit aussitôt nommer consul. La réaction sénatoriale fit long feu ; en dépit de ses engagements, Octave se réconcilia avec Antoine par l'entremise de Lépide. Ils fondèrent alors tous les trois le second triumvirat, qui contrairement au premier, était une entente légale, sanctionnée par un texte législatif. Les effets furent immédiats ; une proscription fut lancée dans laquelle périt Cicéron, entre autre, parmi les probables 300 victimes (150 sénateurs et 150 chevaliers). Les triumvirs se partagèrent également le monde romain : Lépide reçut la Gaule Narbonnaise et les provinces ibériques avec trois légions, Antoine, le reste de la Gaule, ainsi que la Cisalpine (Nord de l'Italie) avec 20 légions et Octave, L'Afrique, la Sicile et la Sardaigne avec 20 autres légions.

Il leur restait maintenant à venger César de qui ils revendiquait tous l'héritage. De concert, Antoine et Octave se mirent en marche vers l'Orient. En 42 av. J.-C., ils rencontrèrent l'armée des conjurés Cassius et Brutus à Philippes. L'affrontement se déroula en deux temps ; le premier jour, Antoine, contournant le dispositif ennemi par le Sud fut contraint à un choc frontal indécis avec les unités de Cassius alors que dans le même temps, à l'Ouest, le camp d'Octave fut pillé par les troupes de Brutus. Cassius, voyant ses troupes flancher et ne voyant pas le succès de Brutus se suicide. Le lendemain les triumvirs continuèrent à prendre l'initiative ; Octave rejoignit Antoine sur ses positions et Brutus se porta à la rencontre des unités de Cassius, face à Antoine. Le combat s'engagea et vit, après une âpre lutte, les troupes césariennes l'emporter. Brutus, abandonné par ses troupes se suicida à son tour.

L'Orient tomba alors en grande partie aux mains des triumvirs ce qui provoqua un nouveau partage du monde romain ; Lépide dut se contenter de la seule Afrique alors qu'Antoine recevait la totalité de la Gaule et Octave l'Espagne à laquelle il ajouta ses possessions. La répartition des tâches allait de paire ; Antoine devait ainsi partir vers l'Orient réaliser le projet de César de conquête de l'espace parthe, plein de gloire et de richesse, marchant ainsi dans les traces d'Alexandre le Grand. Octave recevait la rude mission de régler le sort de Sextus Pompée, fils du grand général qui occupait la Sicile ainsi que de lotir les vétérans de la campagne de Philippes de terres. Lépide était écarté très nettement de la politique.

Octave et Antoine, entre tension et réconciliation

Le don de terres fut un véritable casse-tête pour Octave qui entre d'ailleurs en conflit avec les partisans d'Antoine ce qui manqua de peu de déclencher les hostilités entre les deux hommes. Mais cela accompli, et assuré du soutient de son collègue après l'entrevue de Brindes, Octave attaqua puissamment la Sicile et se rendit maitre incontesté de l'Occident. Dans le même temps, Antoine apparaissait comme l'homme fort en Orient. Il séjourna à Alexandrie, et comme César avant lui, fut séduit par Cléopâtre, point de départ d'une légende magnifique mainte fois portée à l'écran et ayant fait couler des hectolitres d'encre.

Mais Antoine n'oubliait pas sa mission principale. Il marcha ainsi contre les Parthes mais sans être défait lui même, il fut dans l'incapacité de remporter un quelconque succès. Rentré à Alexandrie il y célébra pourtant son triomphe, ce qui scandalisa les Romains car seule Rome pouvait voir l'accomplissement de ce rituel sacré. Les rumeurs sur les déviances d'Antoine commencent alors à se multiplier à Rome, savamment entretenues par Octave. En effet les Romains concevaient le monde et ses habitants selon tout un ensemble de présupposés ; les Gaulois étaient ainsi considérés comme de bons combattants manquant singulièrement de réflexion, les Grecs étaient décrits comme calculateurs, fourbes et efféminés... Globalement, les Orientaux apparaissaient comme mous et lascifs, à l'opposé des vertus cardinales romaines, la sobriété, la tempérance, la maitrise de ses passions. Jouant donc sur les sentiments xénophobes de ses compatriotes, Octave orchestra la suspicion contre son rival, jusque là populaire.

La rupture et les débuts de l'empire

En 32 av. J.-C., il est pourtant mis en difficulté à Rome. Le triumvirat remis en question le laisse sans pouvoir de commandement et l'amène prudemment à quitter Rome où ses ennemis commencent à s'agiter. Mais il força alors la décision. Ayant rejoint ses troupes il rentra à Rome par la force, convoqua le Sénat et fit déclarer par senatus consulte la guerre à Antoine et Cléopâtre. Dans le même temps, Antoine préparait lui aussi l'affrontement. Réalisant une politique semblable à celle de son rival, il alimentait une intense propagande en même temps qu'un renforcement de ses armées. Le monde romain, en tension extrême autour de deux pôles rivaux s'apprêtait à se déchirer une nouvelle fois dans un déchainement de violence. Octave fut nommé consul pour l'année 31 av. J.-C., et après avoir reçu un serment de fidélité par tout l'Occident, il prit l'offensive qui le mena de l'autre coté de la mer Adriatique.

Le choc eut lieu à Actium où le fidèle général d'Octave, Agrippa, écrasa la flotte orientale, remportant un succès décisif. Les deux amants romantiques, en déroute, rentrèrent en Égypte où ils se suicidèrent, laissant à la postérité une apothéose dramatique largement exploitée. Rome n'avait plus qu'un seul maitre comme en 44 av. J.-C., mais cette fois l'opposition toute entière était décapitée, tant militaire que politique (par les proscriptions). Octave est pourtant face à une tâche encore gigantesque et que son père adoptif n'avait pu mener à son terme ; réformer complètement la République pour lui rendre sa stabilité tout en préservant son pouvoir sans que cela ne provoque l'indignation générale... Le temps de l'Empire romain est venu.

Bibliographie de la rome antique

- Histoire de la Rome antique, de Lucien Jerphagnon. Pluriel, 2010.

- Jean-Michel David, La république romaine, De la deuxième guerre punique à la bataille d'Actium, 218-31 av. J.-C., Seuil, 2000.

- Marcel Le Glay, Yann Le Bohec, Jean-Louis Voisin, Histoire romaine, PUF, 2006


Video: Rozdělení Franského království. Stručné Dějiny Evropy 814 - 855 Pár Minut HiSToRiE